V depu od začátku roku 1968 se nic zvláštního nedělo, obyčejné lidi nezajímal nějaký leden a změna na postu prvního tajemníka. Jenže jak postupoval čas, lidé se začali zajímat o dění, zvláště, když se ukazovalo, že ten nový, je jiný, že se začíná mluvit dost otevřeně a kriticky, při pohledu do historie od února 1948, začalo se mluvit a psát o chybách, kterých se dopouštěli konkrétní lidé, někteří se začali střílet (generál Janko), jiní věšet ( Počepický), generál Šejna, oblíbenec bývalého prvního tajemníka a prezidenta Novotného utíká za hranice do USA.
Do depa přišla zpráva, že se zakládá odborová organizace lokomotivních čet, konala se taky schůze ROH tedy Revolučního odborového hnutí, na které se právě toto oznamovalo, vystoupil jsem s tím, že si pamatuji tři předsedy ZV ROH v depu, všichni byli komunisti a dělali co chtěla strana, že ROH byla převodovou pákou strany, no a když se navrhovali kandidáti na ustavující sjezd do Prahy, byl jsem taky mezi zvolenými delegáty.
Tak jsem nastoupil do rozjíždějícího se vlaku „demokratizace“. Byl jsem s různými kolegy v Praze asi osmkrát, za tu dobu co Federace lokomotivních čet existovala, byl jsem zvolen pokladníkem základní organizace, vybíral jsem příspěvky, od strojvedoucích 25.-, od pomocníků strojvedoucích a jiných profesí po 20.- korunách. Vyplácel jsem podpory ( při narození dítěte např. 300.- Kč), takže jsem byl dá se říct, dost na očích a taky jsem byl první, který dostal výpověď z práce, v listopadu 1970. Proč tak pozdě od r. 1968?
Až do zvolení Husáka jsme si celkem nedělali starosti, vlastně jsme pracovali normálně, úsměvné bylo, když při prověrkách si soudruzi navzájem vyčítali jak slova tak skutky pro „obrodný proces“, co kdo dělal v srpnu, kdo maloval proti okupantům různé nápisy. Byl jsem taky pozván před komisi, ač jsem nebyl ve straně a taky jsem to hned, řekl, bylo mně odpovězeno velmi aktivním soudruhem Andrýskem, že se chtějí jen na něco zeptat, že to prověrky nejsou. A já vůl si myslel, že když jsem nic špatného nedělal, nemusím lhát a tedy jsem mluvil pravdu. Nějak mně nedošlo, že vše co řeknu, bude použito proti mně. Ale mělo mně to dojít velmi brzy.
Po okupaci jsme pracovali ( ve FLČ) celkem bez problémů, „My jsme byli s nimi, oni byli s námi“, parafrázuji heslo po 21. srpnu 1968 „Jsme s vámi, buďte s námi“, které bylo směřováno do Moskvy našim zadrženým a odvezeným představitelům státu, vlády a strany. Jenže „nahoře“ cítili tlak ze strany SSSR jinak, než my dole, a „my dole jsme se zdaleka ne vše dovídali, a když tak zkresleně.“ Bylo nám sice „konzervativci“ ( pro zjednodušení – komunisti, kteří souhlasili s okupací a stylem politiky před lednem 1968, tedy - my vládnem, vy poslouchejte a mlčte) vyhrožováno, že s námi zatočí atd., ale my jsme byli přesvědčeni o své pravdě a že „svět“ to tak nenechá. Nechal.
Ještě začátkem dubna 1969 byl v depu uskutečněn zájezd do Rakouska, který organizoval Jan Sovka, referent ROH, kterého se zúčastnili jak členové ROH, tak i my federanti, jak nám bylo říkáno. Přesunovali jsme se vlakem ve vagónu, který byl připojován do vlaku Rakouských drah, projeli jsme v noci celé Rakousko až k Bodamskému jezeru, ve vlaku jsme spali, přes den jsme si prohlédli Bregenz, pak Innsbruck, Salcburk a konečně Vídeň. Píši o tom proto, že druhý den po našem návratu, byl zvolen prvním tajemníkem Gustav Husák, který vyhovoval okupantům, a začala normalizace, tedy vraceni se tam, kde jsme už jednou byli, držet hubu a krok.
Snad druhý den, se nechal slyšet v TV (sám jsem to viděl), že Bratislava „nieje žiadne korso“- mínil tím pohyb lidí přes hranice, taky brzy byly hranice zavřeny.
Taky FLČ dostala ještě v dubnu ultimatum, totiž ukončit svou činnost do 31.května 1969. Museli jsme používat razítko s dodatkem „v likvidaci“. Bylo nám vráceno pojistné, 50.,- Kč, které jsme poslali pojišťovně, že taková organizace neexistuje, tudíž nemohou být jejich pracovníci pojištěni. Bylo to něco přes 15 tisíc korun o kterých členská schůze „FLČ v likvidaci“ rozhodla, abych si je ponechal a v podstatě zastupoval pojišťovnu, což se taky stalo. Něco málo přes rok trvalo, než jsem vyplatil, už bývalým členům federace při jejich pracovním zmetku, co zaplatili vlastními penězi, spolupracoval jsem s jedním člověkem z vedení depa, který mně dával informace o pracovních zmetcích, kde vznikla nějaká škoda, dostal jsem útržek složenky od toho „pojištěnce“ o zaplacení škody, vyplatil jsem konkrétní částku a nechal si podepsat její výši.
Jenže v květnu, při ukončení činnosti, jsem musel odevzdat všechny doklady, pokladní knihu, do které jsem musel napsat, že vrácená částka 15 tisíc a nějaké drobné, je u mne pokladníka, jméno a adresa.
Proč nás depo začalo propouštět až ke konci roku 1970? Odpověď je velmi jednoduchá, podobně jako v r.
1963 si kočí v JZD ve Vracově dokázali stát za svým a stávkovali, aby nakonec dostali své prémie, v depu si plnila svůj úkol odborová organizace ROH, která ústy svého předsedy pana Josefa Hůska ( původně zámečník na armatuře) z Veselí nad Mor. ( Milokoště) stála za námi „kandidáty na propuštění“, s tím že jsme nic špatného neudělali a že nedá svůj podpis a razítko na naše výpovědi a skutečně nedala. Nevím, kdy bychom byli propuštěni, kdyby předseda byl ochoten svůj podpis dát, ale vím, že museli přijet zástupci Okresní odborové rady z Hodonína (OOR), kteří odvolali stávající závodní výbor, kooptovali nový, ochotný s námi „zatočit“, což také hned předseda soudruh Křivák také udělal, několik jmen si ještě pamatuji, ale myslím si, že to je už jen historie.
Myslím, že to bylo začátkem října 1970, kdy se začalo proslýchat, že asi nás vyhodí z práce. Potkal jsem na chodbě náčelníka a zeptal jsem se jej, jak na tom jsem, zda je pravda, že budu propuštěn. Odpověď zněla ano, že se nedá nic dělat, že se na tom usneslo vedení strany a depa. Namítl jsem, že snad na kanále „na popelu“ bych mohl pracovat. Odpověď zněla ne, to nepůjde. Znovu jsem argumentoval, že za deset let co jsem v depu, jsem neměl nehodu, nevynechal směnu, nebyl napitý, na rozdíl o některých, které snad nemusím, ale klidně mohu jmenovat. Nedá se nic dělat, zněla odpověď. Košile je bližší než kabát, nedám si vzít poslední slovo a odcházím.
Možná stojí za zaznamenání jak jsem šel, po vyzvednutí výpovědi na osobním oddělení za předsedou ROH, pozdravím a on se usmívá, škodolibě usmívá a ptá se co chceš Blaho?
Já: jdu se zeptat co se dá dělat s mou výpovědí.
On: nic.
Já: No já za vámi jdu jako odborář za svým předsedou.
On: Kdybych já byl tehdy předsedou, tak bych tě zpátky nepřijal.
Já k mladému strojvedoucímu, jménem Žádník který stál za mnou: Slyšels co říkal soudruh Křivák?
Jeho odpověď: Já jsem nic neslyšel. On si totiž vyřizoval půjčku od ROH.
Tak jsem vypadl a šel za Vladimírem Bednaříkem u kterého jsem napsal na stroji žádost o prominutí výpovědní lhůty.
Paní Procházková z osobního oddělení mě upozornila, že si mám přijít pro výpověď, abych se na ni ale nezlobil, že ona s tím nemá nic společného. Nevím čemu mám vděčit za své jednání, ale říkal jsem si, když si pro ni nepůjdu, stejně mně ji pošlou doporučeně domů. Asi jsem chtěl depu ušetřit porto.
Tak jsem na osobní oddělení šel a výpověď podepsal a převzal. Rozmýšlel jsem co dělat a tak jsem si zašel za předsedou Revolučního odborového hnutí (ROH), takto opět jednotné odborové organizace. Sice jsem věděl, že nepochodím, jelikož tam už neseděl pan Josef Hůsek z Milokoště, ale soudruh Křivák (to je skutečné jméno, přiléhavé, že), který tam seděl i před r.1968 a který vlastně byl původcem vzniku Federace lokomotivních čet (FLČ) ve Veselí nad Mor., protože přivezl z Přerova magnetofonový pásek na kterém byl záznam ze schůze tamější závodní organizace ROH, na které žádali zaměstnanci vytvoření samostatné odborové organizace, podobné jako byla před r. 1948, kdy se Federace strojvůdců o tyto starala a kdy byly odbory (a nejen odbory) sjednoceny.
Protože jsem byl v té době naivní a taky jsem měl trochu strach, abych během těch zbývajících dvou měsíců, neudělal nějakou nehodu, napsal jsem si, vůl, žádost o prominutí výpovědní lhůty. To se samozřejmě velice hodilo náčelníkovi a vzal to jako rozvázání pracovního poměru dohodou.
Jakž takž jsem dokončil listopad, našel si práci ve Bzenci v Destě, kde se opravovaly vysokozdvižné vozíky a Desta byla jedním ze sedmi podniků, hlavní sídlo bylo v Děčíně. Nastoupil jsem 1. prosince 1970 jako soustružník, po šestnácti letech jsem se vrátil k povolání k němuž jsem se vyučil Sice jsem šel s platem níže o víc než polovinu a proto jsem chodil vykládat v soboty a neděle vagony s různým materiálem pro Stavebniny Jednota.
Ale to už bylo o něčem jiném
